Řez stromů – část 1., ošetření stromů – reakce na poškození a řez

Nejdříve si dáme trochu teorie, to spíše pro ty co mají větší zájem o problematiku. Výzkum toho, jak strom reaguje na různá poškození není zdaleka u konce. Pokud sáhneme po odborné literatuře a nahlédneme do citací, patrně se tam setkáme s Dr. A. Shigem, který je matadorem ve výzkumu fyziologických procesů stromů. Tento pán nabídl v sedmdesátých letech tzv. model CODIT (Compartmentalization Of Decay In Trees), ve kterém popisuje, jakými obrannými mechanismy má strom šanci bránit se následkům poškození. Popisuje čtyři tzv. bariéry (walls), které strom nastavuje.

1. bariéra Okolní, dosud aktivní buňky dřeva, které jsou duté a mají protáhlý tvar, reagují tak, že se ucpou. Jsou to buňky, které vedou podél kmene a mají vodící funkci – vedou vodu. Na délku měří několik milimetrů a svými konci jsou na sebe napojené. Aby se zabránilo okamžitému přenosu patogena nahoru a dolů do kmene, buňky se uzavřou. Tato hradba se aktivuje nejdříve.
2. bariéra Druhou hradbu směrem dovnitř ke středu kmene tvoří buňky letokruhů. Svojí pouhou přítomností a orientací (podél kmene) zpomalují šíření patogenu napříč letokruhy. Hradbu narušují pouze dřeňové paprsky, které dřevem prochází napříč.
3. bariéra Dřeňové paprsky jsou ve dřevě rozmístěny nepravidelně, druhově specificky, mají zásobní, obrannou a vodící (vedení napříč kmenem) funkci. Jsou vmezeřeny mezi dřevní buňky. Svou odlišnou orientací od dřevních buňek vytváří nepravidlenou bariéru pro patogena ve směru kolem kmene. Některé buňky dřevních paprsků vylučují látky pro patogena jedovaté.
4. bariéra Strom se snaží ránu zacelit, překrýt. Zakrývá jí tak, že na okraji rány vytvoří hojivá pletiva, která zakryjí okrajové poškozené buňky kambia. Časem se činností kambia vytvoří takový zával, který roste do stran, takže se rána postupně zakrývá a obklopuje dřevem, až se zakryje úplně. Na kůře pak bývají patrné stopy zajizvení. Kmen se tak zároveň mechanicky zpevňuje. Nově vytvořené dřevo v bezprostřední blízkosti rány má odlišné složení od dřeva v jiných částech kmene. Je zde více buňek parenchymatických, které si ponechávají živý obsah a jsou schopny odolávat patogenu.

Shigo přirovnává reakci stromu na poškození k právě torpédované ponorce. Při poškození ponorky posádka rychle spěchá uzavřít místnosti, které nejsou funkční, kam proniká voda, tak, aby je oddělila od fungujícího zbytku. Zde přirovnání končí, strom má možnost poškozené a “oddělené” části obrůstat novými pletivy. Je nutné říci, že bariéry nebývají zcela neprostupné. Patogen je může překonat a strom v odpovědi na to posouvá své bariéry hlouběji do dřeva. Rychlerostoucí stromy (typicky vrba, topol) využívají zvláště 4. bariéry. Nemají tak silné schopnosti zabránit šíření patogena dřevem. Spíše svou energii vkládají do tvorby nového zdravého dřeva a spoléhají na to, že budou přirůstat rychleji, než se stačí poškození šířit. Pomalu rostoucí stromy využívají první tři bariéry lépe. Odolávají hnilobě tak, že se jí snaží co nejvíce brzdit v růstu. Samozřejmě se také snaží ránu zavalit. Zároveň mají těžší a mechanicky odolnější dřevo.

K ošetření stromů se někdy přistupuje jako k ošetření zvířat či lidí. Zvířata se ale hojí, nahrazují staré buňky novými na tomtéž místě. To stromy nedokáží. Většina chybných postupů při péči o stromy vychází z neznalosti uvedených procesů. Rány jsou překrývány “obvazy” (nátěry), které mají zastavit rozkládání dřeva. Dutiny na okrajích s hnijícím dřevem jsou čištěny až na zdravé dřevo. Větve jsou odřezány zároveň s kmenem …apod. Žádný z těchto postupů stromu neprospívá, většina z nich je naopak škodlivá! Překrytí rány je spíše kosmetická úprava. Žádná vědecká práce neprokázala, že by nějaká látka aplikovaná na ránu, zastavila rozkladné procesy. Obsah růstových stimulátorů v nátěrech může mít slabý pozitivní vliv na rychlost zarůstání rány. Při čištění dutin na zdravé dřevo dochází k prolomení bariér, které si strom vybudoval, aby se hnilobě bránil. Vytváří se tak vlastně nová rána, kterou opět osidlují patogeny. Je to to nejhorší, co můžeme stromu udělat. Je vhodné pouze odstranit rukou (!) měkkou dřevní hmotu a zabránit pronikání vlhkosti do dutiny. Méně je někdy více.

A jak tedy správně řezat, abychom strom zbytečně nezraňovali? Jak už jsem psal výše, nejdůležitější je řezat včas. Při tvarování nejen ovocných stromů myslíme v prvních letech na to, abychom kosterní větve vedli správným směrem tak, aby nám později nezavazely (větve nad pěšinou, blízko je zeď, chci pod stromem sekat trávu…). Pokud to zanedbáme, o to razantněji budeme muset později vše napravit.

Větev zpravidla řežeme na tzv. větevní kroužek. Je to místo, které není příliš blízko kmene, ale zároveň není příliš daleko. Pokud chceme vědět, proč se řeže zrovna takto, musíme znát, jakým způsobem jsou vedeny cévní svazky ve kmeni a větvi a jak strom reaguje na odumírání větve. Větev je zakotvena ve kmeni, má vlastní kambium a vlastní dřevní vlákna orientované odlišně od dřevních vláken kmene. V místě, kde se stýká kmen a větev se tvoří právě větevní kroužek – zával dřevních buněk kmene kolem větve. Cévní svazky kmene obepínají větev a vedou dále nahoru. Zobrazuje to obrázek vpravo. Pokud větev usychá, je napadena houbami a mikroorganismy. Aby hniloba nepokračovala hlouběji, soustředí strom svoji obranu do místa, kde větev vychází z kmene ven a nedovolí proniknout patogenům hlouběji do zbytku větve zakotveného v kmeni. Odumřelá větev se v místě u kmene časem vlastní vahou odlomí. Někdy hniloba proniká i do zbytku větve, do kmene již ne. U odumřelých větví je větevní kroužek zvláště dobře patrný, protože je součástí kmene a tudíž živý, zatímco ze suché větve se již loupe kůra.

Bylo by chybou větevní kroužek řezem porušit, protože bychom narušili ochrannou bariéru kmene. Zasáhneme tak cévní svazky, které pokračují dále po kmeni a negativně bychom tak ovlivnili i okolní části kmene. Navíc se místo poranění hůře zaceluje. Při správném řezu těsně nad větevním kroužkem zůstává kmen neporušený. Po odřízlé větvi větevní kroužek ránu obklopuje a rána je zarůstána ze všech stran. Někdo řeže větve tak, že po nich zůstavají čnící zbytky – čípky. Já tomu říkám věšák na klobouk. Tento řez nemusí být chybný, záleží však, co jím dotyčný sleduje a na jak staré větvi se provádí. Např. vrba reaguje i na silných větvích na takový řez velice dobře a z věšáků obráží. Toho můžu využít při řezu na hlavu. V ovocnářství se u letorostů (letošní výhony) používá tzv. řez na patku, to když je záměrem podpořit tvorbu plodonosného obrostu. U třešní a višní se u několikaletých větví používá tzv. Šittův řez, kdy se ponechávají zbytky větví s výhony, které mají pár listů. U silnějších větví je však většinou ponechání takových věšáků zbytečné až chybné. Zbytek větve uschne, a dlouho pak ční z kmene ven. Větevní kroužek větev obrůstá a ránu nezacelí. To udělá až po odlomení nebo odříznutí zbytku větve.

Použité materiály: http://arbtalk.co.uk/forum/attachments/picture-forum/33088d1270417726-beauty-c-o-d-i-t-codit-20-20shigo-1-.pdf
Obrázek: Image Courtesy Shigo, Trees & Associates “TREE BASICS pg 11”

2011, Jiří Zapadlo